Ranč FOUCHE

Na Faldovi jsem vyfotila nejdřív Renču a pak mě na něj Renča pustila a foťák zvládl ještě asi tři fotky mě na Faldovi a pak se umrtvil. Renču jsem přemluvila, aby si sedla na Fušu, že bych chtěla na Faldovi jet naposled taky. Dalo mi to velké přemlouvání, protože Renča měla vždy s Fuši respekt a nikdy na něj nechtěla sedat. Ale jelikož to byl vyjímečný den, a možná se jí ani nechtělo jít zpět pěšky, sedla na Fušu a vyrazili jsme po betonové zasněžené cestičce dolů do Malenovic. Ještě jsem Renču vyfotila aspoň mobilem na Fušovi, protože to se nedalo nezarchivovat:-)

Koníci šlapkali spokojeně. No jo, kdyby věděli, že je to jejich poslední společná procházka:-( Užívali jsme si tuhle procházku všichni, i já s Renčou, i koníci.

Když jsme se vraceli přes Malenovice ke stáji, zahlídli jsme jak zrovna přijíždí auto s vozíkem na koně. Takže nám to vyšlo tak akorát.

Zatím co pánové zaparkovali auto, my došli do stáje, odsedlali jsme koně, vyčistili je, vybralim jim z kopyt a vrhli se na společné domlouvání, jak vše provedem...

Shodili jsme seno koním do boxu, naplnili síť senem, aby měl co Falda ve vozíku žvýkat a domluvili jsme se, že dáme Faldovi hned dávku Sedalinu a půjdeme domů vyřídit papíry  a smlouvy. Sedalin by měl začít zabírat asi za 30-60min, takže jsme měli dost času na papírování.

Doma jsme si uvařili teplý čaj, prodiskutovali jsme co bylo zapotřebí, podepsali papíry a šli jsme zpět do stáje.

V boxe jsme našli polospícího oblblého Faldu, který měl chudák děsně smutný pohled. Pan Černý si přivezl přepravní kamaše, aby si Falda ve vozíku neublížil na nožkách, tak jsem mu je dala aspoň na přední nohy. Na zadní jsem si netroufla to dát, jelikož to koně nesnáší moc dobře, chodí v tom jak kohouti a Faldovi by to mohlo těžce vadit. Tak jsem mu dala kamaše jen na předky, Renča mu nasadila a poštelovala ohlávku a vyšli jsme pomaličkým loudavým krokem dolů na cestu k vozíku. Nafasovala jsem od pana Černého pytlík mrkví a vrhla jsem se na Faldovo nakládání. Pan Černý stál v předu u auta a ani nedýchal. Měl nervičky na pochodu a zřejmě se děsně bál, aby vše proběhlo v pohodě. Já Faldu chtěla naložit sama a Renču mít jako jistotu vzádu, aby mi Falda nespadl bokem z rampy. Pak jsem ještě poprosila pana Cejpa, aby stál také vzadu s Renčou, aby mohl hned Faldu zavřít, jak by vlezl do vozíku celý.

Faldovi se tradičně do vozíku nechtělo, ikdyž byl oblblý sedalinem. Nic méně jsem stále zachovávala chladnou a klidnou hlavu. Bylo to hodně důležité, abych byla v klidu, protože jsem nesměla Faldovi dát nic najevo. Poznal by to na mě a situaci by to zhoršilo a do vozíku by asi nenastoupil tím tuplem.

Faldu jsem se snažila lákat na mrkve a později i na suché rohlíky. Vždy vlezl z části do vozíku, zobl mrkvu a vycouval ven. Tak to dělal asi 10min. Pak jsem řekla Renči, aby mi zašla do stáje nabrat kyblík plný kukuřice, že on potřebuje něco, co bude žvýkat v tom vozíku dýl..

Renča donesla kyblík a pak už to šlo ráz na ráz. Falda vycouval z vozíku asi ještě 3x a pak už tam byl celý, tak rychle pan Cejp zadělal tyčku za jeho zadkem a čekali jsme až zas Faldu napadne zařadit zpátečku. A přišlo to. Couvl a narazil zadkem o tyč. Ani jsem nedýchala, protože jsem čekala nějakou šílenou reakci. Naštěstí v ten moment pochopil, že cesta zpět už nevede, tak se věnoval dál v klidu kyblíku s kukuřicí.

Mezi tím sundal pan Cejp s Renčou plachtu vzadu, zdvihli rampu a Falda byl zabedněný najednou vevnitř. Přivázala jsem ho tam na dva vazáky a začlo mé loučení s ním.

V ten moment mi vše docvaklo a začla jsem si naplno uvědomovat, že je to konec příběhu mě s Faldou. Přišlo poslední pohlazení, poslední upřímný pohled Faldy na mě, poslední pusa na jeho čumáček, kterou si neskutečně dlouho užíval a ...

Musela jsem už vystoupit, aby mohli už jet a zbytečně nestihl Falda vymýšlet blbinky.

Jelikož jsem měla zalité oči slzama, nebyla jsem schopná se s panem Černým ani rozloučit. On to naštěstí chápal a dokázal se do mě vcítit, tak mi jen potřásl rukou se slovama, že mi zavolá, hned jak dojedou na ranč.

Tak jsme s Renčou stáli na cestě, obě jsme brečely a dívaly se jak Falda odjíždí.. Až byli v nedohlednu, šly jsme do stáje za Fušou. Tam při pohledu na vykuleného překvapeného Fušu to na mě dolehlo ještě víc. Nechápal, kde jsme mu nechali Faldu a snažil se ho volat..

Zadekovali jsme ho a vypustili do ohrady. On tam jen stál a koukal se směrem kama jsme mu Faldu odvedli a volal ho :-(

My se pustili s Renčou do vyklízení Faldového boxu. Čisté piliny jsme přeházeli do Fušového boxu a špinavé jsme vymetli na lopatu. Pak jsme pozametali, pouklízeli a šli domů. S Renčou jsem se rozloučila u jejího auta a šla jsem si domů pobrečet.

Tam už mě čekal Laďa, už přijel z práce domů. Objal mě a nechal mě, abych se vybrečela...

Tři hodiny od Faldového odjezdu jsem fakt trpěla. Děsila jsem se toho, aby ho nenapadlo něco ve vozíku vymyslet. Naštěstí mi za tři hodiny volal pan Černý, spokojený a vysmátý, že už stojí Falda i v boxe a baští seno. Tak se mi trochu ulevilo.

Cesta prý probíhala v pohodě a klidu. Falda se nijak nezranil a nový domov přijal v klidu a pohodě. Naštěstí.

Teď už Faldu čeká jen pěkný život po bohu milujícího majitele pana Černého a po boku krásných koní z ranče.