Pořízení City
Jak jsem si pořídila Citu - středoasijského pasteveckého ovčáka
... Měla jsem dříve krásného psa amerického kokršpaněla. Byl bílý s hnědýma flekama. Jmenoval se Benji. Jednoho dne jsem s ním šla na procházku a po neuposlechnutí mého povelu '' zůstaň'' mi vběhl pod auto, které ho srazilo. Vzala jsem ho do náruč, ve které mi pár vteřin na to zemřel. Byla jsem z toho hodně špatná, protože to pro mě byl psí přítel. Věděla jsem, že jediné, co mě z toho smutku vysvobodí, bude pořízení jiného psa. A tak jednoho dne přišel můj otec s návrhem, že si pořídíme na náš autoservis hlídacího psa. Tenkrát už měl i inzerát, ve kterém někdo uváděl, že prodá fenku kavkazského ovčáka. Jeli jsme se na ni tedy podívat - do Martinic za Fryštákem. No jo, jenomže on to nebyl kavkazský ovčák, ale středoasijský pastevecký ovčák. Tahle fenka se jmenovala Cita. Lidé, kteří ji měli, byli už starší a nezvládali ji, proto si dali inzerát, že ji prodají. Cita byla hodně ostrá. Ti lidé už se o ni nemohli starat. Byla vyhublá, začervená a dostávala jen zbytky z jídel. Nechtěla nás pustit ani na dvůr, aby jsme se na ni podívali. Proto jsme na ni koukali jen přes okno. I tak jsme se rozhodli, že si ji vezmeme, že to bude dobrý hlídač. Zaplatili jsme za ni a domluvili jsme se, že si pro ni přijedeme až budeme mít kotec. Kotec stále nebyl a já už po Citě netrpělivě toužila. Tak jsem se rozhodla, že si pro ni zajedu a vezmu si ji zatím k sobě domů. Když jsem si pro ni přijela, tak mi pán řekl, že si ji sama odvézt nemůžu, že mě nezná, že nikdy nejela autem,.. Mě to však nevadilo a neodradilo. Vzali jsme Citu ven, i přesto, že na mě šíleně štěkala a chtěla mě sežrat. Šli jsme se s ní nejdřív projít, aby si na mě zvykla. Po pár minutách ji pán pustil a ona za mnou běžela a začala na mě skákat radostí. Do dnešního dne nechápu, proč tak naráz změnila svůj názor :-) Ten pán to tenkrát nechápal taky. Říkal, že jsem první člověk, který se k ní odvážil takhle jít. Že znala jen jeho blízkou rodinu a nikoho jiného.
A proč ji vlastně dávali pryč?? Protože se podhrabávala pod plotem, později i pod betonovou zídkou a běhala po vsi a napadala lidi. A jelikož už bylo příliš mnoho stížností, rozhodli se ji dát radši pryč. Prostě na ni nestačili. Byli to staří lidé, v důchodu, kteří ji našli jednoho dne jako půlroční štěňátko u svých vrat a už od nich nechtěla odejít. Tak si ji nechali, ale to ještě nevěděli, že z ní vyroste tak velké a ostré zvíře. No a když se rozhodli ji dát pryč, bylo Citě asi 2,5 roku.
Po kratší procházce a mém sblížení s Citou, jsem si ji naložila do auta a odvezla domů. Ten den jsem se pro ni stala novým pánem a ona pro mě psem, který mi plně nahradil Benjiho. Benjiho mám do dnes ve svém srdci, ale Cita je přítomnost.
Cita se začala postupem času otrkávat a přestala mi napadat lidi. Časem jsem ji odvedla na autoservis, kde se stala našim hlídacím psem a kde se z ní také začal stávat mazánek všech zaměstnanců. Ale i nadále zůstávala Cita ostrá na cizí.
Také jsme ji nechali připustit a měla krásné čtyři štěňátka, takže je to i zasloužilá matka.
Kromě hlídání na autoservisu se mnou trávila Cita také různé chvíle doma i u koní. Brávala jsem ji sebou na dostihy mezi lidi, aby si zvykala na davy. Brávala jsem ji do stáje a chodila s ní s koňma na vyjížďky. Tenkrát dokonce vydržela celou vyjížďku vždy klusat poctivě vedle koně.
Teď, už mám Citu asi osmým rokem a stáří už se na ní podepisuje. Když ji vezmu na vyjížďku ke koni, tak ji většinou musím někde čekat, aby jsme se jí neztratili. Na lidi už není skoro vůbec zlá, jen na některé. Ale člověk si s ní musí dávat pořád pozor, protože je stále nevyspytatelná.
Pro upřesnění: dlouho si Cita lebedila v bytě na gauči. Ale jakmile se nám podařilo jí postavit kotec, šupli jsme ji do svého :-) Loni v létě jsme ji tam přestěhovali, protože doma už být nemohla, hrozně líňala a dělala čurbes. Moc se jí to ze začátku nelíbilo, že je venku, ale zvykla si.
Teď si pěkně lebedí v kotci, kde má zateplenou boudu vystlanou koberečkem:-)
